Před mnoha lety jsem si mobilním telefonem vyfotil první zazděné okno v mé rodné obci. Podvědomě jsem cítil, že k zazdívání dochází

v nepřehlédnutelné míře. Od té doby fotím zazděná okna telefonem pokaždé, když na nějaké natrefím. Nehledám je, nepodnikám výlety, abych ulovil další. Podstatné je, že si okna nachází mě, že je sbírka vytvářena prvkem náhodných setkání.

Zpočátku jsem si v hlavě vytvořil svůj vlastní ironický příběh o Hnutí zazdívačů, kteří těží z podvědomého strachu obyvatelstva z abstraktního nebezpečí. Na zakázku proměňují prosvětlené domy v kopky dodávající iluzi vnitřního klidu.
Pak jsem tomuto Hnutí zazdívačů přisoudil roli rafinovaných dealerů rybího tuku inspirovaných historií. Když byla v Anglii v 19. století zavedena daň z oken, lidé to řešili jejich zazdíváním. To mělo za následek, že kvůli nedostatku vitamínu D začaly děti trpět křivicí, dělníkům ochablo svalstvo a podávali horší výkon. Situaci řešili konzumací rybího tuku v privátních temnotách.

V roce 2019 přišla pandemie koronaviru a zazděná okna získala nový metaforický význam. Už nebylo třeba fabulovat vlastní příběhy, nebezpečí mělo své jméno. Zazděná okna domů se pro mě stala tíživým symbolem nekonečných lockdownů a strachu z vycházení.

Ve chvíli, kdy se svět začal nadechovat a euforicky prožívat postpandemické naděje, rozpoutal Putin válku na Ukrajině a energetickou válku proti celé Evropě. Lidé nakupovali zimní oblečení a ti, co zazdili svá okna, doufali, že ušetří peníze a neumrznou.

Umělci v sobě mají po celý život trochu z duše dítěte, což se projevuje radostí z překvapování a nadšením z objevování. Jsem v údivu, jak prostá věc, zazděné okno, které jsem prvně vyfotil v časech, kdy byl svět v setrvačném stavu nerušeného blahobytu, přirozeně filtruje přelomová dění tohoto světa.

Ve focení zazděných oken pokračuji dál.