Podíváme-li se na světovou ekonomiku, rozeznáme, že je to vlastně stroj, který nemá pochopení pro lidskou fyziologii a lidské vnímání času. Světový trh je stroj, který je v chodu čtyriadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Normy prosazené v devatenáctém století bereme za své, víme, kdy se má chodit do práce, a kdy spát.
Aktivity sociálních hnutí minulého století prosadily ještě jeden prvek do časového schématu, volný čas (jako eufemismus pro druhou směnu, nutnou socializaci, obsluhu potřebných v rodině nebo příbuzentstvu). Tento stroj hledá stále nová místa v nekonečné soutěži o co nejlevnější práci. Podobným místem je i Kambodža, další ze zemí jihovýchodní Asie, která se jako mnoho jiných stala světovou výrobnou různého druhu zboží. V provincii Kandal, obklopující Phnompenh, se nachází největší množství textilních továren zaměstnávajících minimálně půl milionu lidí, a to včetně dětských pracovníků.

Pavel Jestřáb se už delší dobu zaměřuje na oblast jihovýchodní Asie. V jeho starších pracech lze vypozorovat zřetelný etnografický zájem a pokus o porozumění skrze živou a artificiální folklorní kulturu. Srovnávání taiwanské, thajské a moravské lidové tradice vedlo k nenadálým či performativním setkáním. Umělec jako etnograf je pozice, kterou lze vysledovat v tradici evropského umění již od 18. století. Je součástí pojetí evropského univerzalismu, kde měřítkem je míra orientalizace nebo její zpochybnění. Srovnání animistických a buddhistických praktik provázaných s křesťanskou ikonografií moravského venkova v podání Pavla Jestřába ironizuje eurocentrismus takového pojetí a ukazuje nemožnost autoritativního čtení jiných kultur z pozice střední Evropy.

Videofilm „Distressed” je překročením tohoto etnografického hlediska a ukazuje, v tomto případě ženy z Kambodže, v širším kontextu antropologických konstant. Autor se zaměřil na produkci, tedy soustředil se na práci jako takovou. Kdybychom se chtěli dívat na Jestřábův videofilm jako na dokument, tak bychom došli ke zjištění, že „civilizační” standardy v Kambodži se neliší od většiny těch českých. Nízko hodnocená práce a časová náročnost nedovoluje víc, než co vidíme u snímaných a promlouvajících pracovnic: Práce (zde 11 hodin v továrně), pak dvě hodiny socializace, péče o děti a následně spánek, zbytek času připadá na jídlo. Životní realita většiny dělníků globálních ekonomik. U nás se zdánlivě pozdní kapitalismus projevuje mírněji.

„Distressed” není dokumentem. Komplexitu postihuje nečekanými postupy, které skládají výsledný obraz. Skládáním záběrů do sebe a jejich zrychlováním. Pracovní podmínky ukazuje v rytmu a v sekvencích zvuků šicího stroje. Charakteristický zvuk, který vydává, jakoby posunoval fádní čas dopředu, ve stále stejném neměnném vyšívaném vzoru. Stroj udává rytmus a do stále stejným způsobem uzlované nitě se nevejdou žádné výjimky v podobě jiných variet života.Tento vzor je vzorem kapitalismu, nekonečnou soutěží o získání přístupu k co nejlevnější práci. Pro mnoho žen a dívek v továrnách pracujících je skromný výdělek jedinou nadějí a jedinou možnou budoucností bez alternativ. Přesto si dívky a ženy při práci broukají nebo zpívají písně, které jsou o jiných světech a nadějích. Nápěvy vycházejí z buddhistické doktríny o převtělování, o možnosti narození se znovu a lépe, do lepšího světa. Jsou součástí starších, ještě předkapitalistických matric, kde existovaly alternativy a možnosti úniku a východisek z neradostné skutečnosti. Ale i takové tradice mohou být zapomenuty.

Jak se dovídáme z jediné přímé promluvy, čas na sociální život či společné zpívání je extrémně krátký, během generace mohou být zapomenuty nejen písně, vytlačeny seriálem prací v továrně, spánkem a časem na jídlo. Nezbyde nic, na kolektivní paměť nezbývá čas. Fádní popis pracovního dne z úst jedné z žen už proto zní jako píseň nového postkapitalistického věku. Text není mýtickým vyprávěním ani milostným zpěvem, ale krátkou deklamací podanou bez emocí.
Celý strojový pracovní cyklus dělnice, včetně spánku, vyprávěný v pár větách. Karaoke, na které upomínají titulky běžící pod touto zpovědí, ukazuje novou formu sdílení a kondenzace budoucího sociálního hněvu. Z útisku vzniká nový druh výpovědi a může být zárodkem nových tradic. Na to navazuje další motiv, který z filmu zdánlivě vybočuje. Tanec profesionální Apsara tanečnice provedený na dvorku domu v Phnompenhu. Apsara je reprezentace ženského ducha manifestovaná decentními pohyby a tancem, vychází z buddhistických a hinduistických tradic. Tanec odkazuje na nezlomnou energii, která se nedá zašít do předepsaného strojního vzoru, i kdyby byly jakékoliv tradice zcela zapomenuty. Ukazuje naději, protože jsou tu ještě věci, které nelze zničit ani zdánlivě nekonečnou honbou za ziskem.

Název „Distressed“ odkazuje nejen k zoufalým pracovním podmínkám a ke kondici jejich pracovnic, ale možná i k samotnému produktu textilních továren, žádaných a módních „distressed denim”. Jde o džíny, které mají vypadat opotřebovaně a obnošeně. Jakoby v nějaké zvrácené logice lidé v bohatších zemích, ze kterých byly textilní fabriky vypuzeny soutěží o cenu práce, nosí roztrhané džíny.

Nevědomě tak ukazují pravou povahu podmínek jejich výroby. Jakoby to byly transparenty zbídačených, zavěšené na nahá těla narcisů té bohatší části světa.