Ve videu Křik kohouta Pavel Jestřáb cestuje po Thajsku, kde navštěvuje význačná a turisty oblíbená místa, jako je královské město Hua Hin, falická svatyně bohyně plodnosti Tuptim, sloní rezervace, chrám Mahathat v Bangkoku nebo chrám Saket s krematoriem a hřbitovem.

Do záběrů, které záměrně kvalitou připomínají dovolenková videa zachycená turisty na památku, se ale vkrádá cosi nepatřičného, když sledujeme umělce, jakse v moravském kroji pohybuje na člunu, sloním hřbetě nebo v koňském sedle po pláži, jak v kroji vstupuje do budhistických svatyň. Našinci mohou tyto situace připomenout příležitosti, kdy se kroj obléká i dnes – mše v kostele, hodové slavnosti, jízda králů, pohřeb. Jestřáb tak staví jakýsi most mezi „naším“, důvěrně známým, a „cizím“, exotickým a vzdáleným, a tím nás nutí přemýšlet o vztahu různých kultur, o tom, v čem se liší a v čem se potkávají, a o tom, že jsme nevyhnutelně součástí mnohem většího celku, vůči kterému můžeme své tradice a zvyky chránit, ale z nějž se můžeme v mnohém také inspirovat a učit.

Křik kohouta je symbolickou konstantou, zvukem, který můžeme zaslechnout téměř v jakékoli vsi kdekoli na světě.