Obyčejný svět
CZ
V časech pandemie se zintenzivnila má záliba v bloudění. Většinou jsem volil strategii jít, nezatáčet, nehledat a nechávat se zastavit náhodnými ději. Během jedné z cest se mi před očima otevřel nezvyklý jev. Ptačí sněm, který nebral konce. Zatímco se lidé, náhle zbavení schopnosti létat, s donucením uzavřeli do svých příbytků, aby se rozpomněli, co je to domov, ptactvo všeho druhu tak činilo záhadně dobrovolně na relativně malé ploše série rybníků.
Znervózňovalo to. Vypadalo to, jakoby věděli více než my. Po „smrti“ sociologie a politologie v časech migrační krize, „smrti“ ekonomie v krizi ekonomické a „smrti“ vědy v čase pandemie jsem se cítil tváří tvář ptačímu rejdění jen jako pouhý člověk. Bytost, které svět uštědřil už několikátou globální facku ve snaze donutit ji k prozření, že sousloví pán tvorstva je jen absurdní pseudo-sebevědomý omyl.
Od tohoto dne jsem tuto neoficiální, nepsanou ptačí rezervaci navštěvoval pravidelně s kamerou, aniž bych zprvu tušil, jaká je historie dané lokality.
Zpočátku jsem si připadal jako účinný strašák, který dokonale plaší, cokoliv se hne. Uplynulo pár měsíců a naivně jsem si začínal věřit, že jsem našel recept na neviditelnost. Záhy jsem pochopil, že jsem akceptován a zažívám vědomou interakci. Že jsem součástí intimních chvil, do kterých pouštíme jen své nejbližší. Začal mě zajímat jejich klid, jejich pauzy, jejich čekání, denní hygiena, jejich a moje NIC. Být s nimi v tomto relativním nicnedělání byla vzrušující, fascinující nuda, která se stala tím nejdůležitějším v mém životě.
V Sorrentinově filmu Velká nádhera pravil stárnoucí spisovatel Jep Gambardella: „ … nemůžu mrhat časem na věci, které nechci dělat.“ Pokaždé, když jsem pracoval na něčem, co bych s radostí oželel, chtěl jsem být s nimi. Dělo se to často. Několikrát jsem se v práci přistihl, jak zavírám oči, abych usnadnil mentální transfer. To místo byla má oáza, do které jsem utíkal před světem skutečně být.
Jak šel čas, postupně se vytratil žasnoucí údiv dítěte a začal jsem se dívat na svět očima zvířete polekaného člověkem. Zvuk motorky nebo hlášení rozhlasu z přilehlé vsi automaticky vypínali kameru a veleli ke společnému odletu do bezpečných tišin. Uplynul rok a život se začal nuceně sunout do zažitých šablon. Ve chvílích návratů k rybníkům jsem postupně zjišťoval, že vše podstatné se už stalo. Bloumal jsem prázdnou krajinou a na místech, kde jsem vydržel mlčky stát celé hodiny, nikde nikdo. Tehdy jsem pochopil, že vše odžité a natočené bylo mimořádné a neopakovatelné. Že to, co se dělo, bylo dílem štěstí a náhody a nezvykle dlouhé magičnosti.
Včera, cestou metrem z práce, do vagonu přistoupila dívka s tváří připomínající volavku.
~
Obyčejný svět není didaktický dokument o zvířatech doplněný učenými komentáři, jak jej známe z vysokorozpočtových dokumentů stanice BBC. Nesnaží se záběry objevovat objevené. Obrazy jsou v reálu prosté, zobrazující tisíckrát popsané volavky bílé, popelavé, stříbřité, bukače, ledňáčky říční, kvakoše noční, pisily čáponohé, čápy černé, racky, kormorány, užovky a žáby obyčejně, v situacích relativního nicnedělání. Sledujeme tak obrazy příletů, očisty, odpočinku, lovu, jezení a kálení, lekání a odletů fauny obývají síť turisty dosud neobjevených rybníků na jihu Moravy, poblíž obce Dubňany.
Pod tímto zdánlivě zenovým relaxačním cvičením z Noemovy archy ale probublává krutá ironie. Totiž že snímaná krása roste z jedu. Nyní vzácně nedotčené místo sloužilo za socialismu jako sklad odpadu z dnes již zaniklého velkokapacitního vepřína. Nezajištěná, technologicky neošetřená, vyhloubená jáma o velikosti nynějších tří rybníků byla denně zásobována směsí kontaminovaných tekutých a tuhých výkalů a zbytků krmiv. Že z jedné strany přiléhá řeka Kyjovka a z další chovný rybník zásobující české domácnosti vánočními kapry nikdo neřešil. Následná porevoluční sanace zdevastovaného místa proběhla klasicky devádesátkově. Vybagrovaný tekutý toxický odpad se „zahustil“ popílkem z nedaleké hnědouhelné elektrárny a odvezl neznámo kam. Původně jednotná plocha jámy se rozdělila hrázemi na systém rybníků. Tím vše skončilo. Desítky let netknutí tak daly přírodě šanci, aby obnovila ztracené vztahy a vytvořila nové.
Kompozičně vybalancované, cíleně estetické, „vyčištěné“ monotónní obrazy tedy podprahově sdělují mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Jejich vizuální atraktivita pouze zesiluje slupku. Naléhavost je skrytá, podprahová.
Název videofilmu i opakující se parafráze hudebního motivu skladby Obyčejnej svět kapely Abraxas jsou dvousečným komentářem. Na jedné straně pokorným a skromným, neboť se zrodil z přirozené radosti prožívané při jednom z návratů do popisovaných míst, s odstupem ale také krutě ironickým při vědomí, že kvůli historické ekologické zátěži nebude místo nikdy 100% zdravé. Přes všechna fakta a obsahové roviny ovšem platí, že Obyčejný svět lze prostě a jednoduše chápat jako filmovou esej o proměně člověka prostřednictvím pozorování ptáků během jara, léta, podzimu, zimy... a jara.
EN
In times of pandemic, my penchant for wandering intensified. Mostly, I opted for a strategy of go, don't turn, don't look, and get stopped by random happenings. During one of my trips, an unusual phenomenon opened before my eyes. A bird convention that had no end. While humans, suddenly deprived of the ability to fly, forcibly shut themselves into their dwellings to remember what home was, birds of all kinds did so mysteriously voluntarily in the relatively small area of a series of ponds.
It was unnerving. They seemed to know more than we did. After the "death" of sociology and political science in times of migration crisis, the "death" of economics in times of economic crisis, and the "death" of science in times of pandemic, I felt like a mere human in the face of birding. A being who has been slapped by the world for the umpteenth global slap in an attempt to make him see that the phrase lord of creation is just an absurd pseudo-self-conscious fallacy.
Since that day I have been visiting this unofficial, undescribed bird sanctuary regularly with my camera, without knowing the history of the site.
At first I felt like an effective scarecrow, perfectly scaring away whatever moves. A few months passed and I naively began to believe that I had found the recipe for invisibility. Soon I understood that I was accepted and experiencing conscious interaction. That I was a part of intimate moments that only those closest to me were allowed into. I became interested in their stillness, their pauses, their waiting, their daily hygiene, their and my NOTHING. Being with them in this relative nothingness was an exciting, fascinating boredom that became the most important thing in my life.
In Sorrentino's movie The Great Beauty, the aging writer Jep Gambardella said, " ... I can't waste my time on things I don't want to do." Every time I worked on something I would have gladly regretted, I wanted to be with them. It happened a lot. Several times at work I found myself closing my eyes to facilitate the mental transfer. That place was my oasis to which I fled from the world to truly be.
As time went on, gradually the astonished wonder of the child faded and I began to see the world through the eyes of an animal startled by man. The sound of a motorbike or cars from the adjacent village automatically switched off the camera and commanded a collective flight to the safety of silence. A year passed, and life began to slip forcibly into familiar patterns. In the moments of returning to the ponds, I gradually discovered that everything essential had already happened. I was wandering through an empty landscape, and in places where I had stood silently for hours, no one was anywhere. It was then that I understood that everything I had experienced and filmed was extraordinary and unrepeatable. That what was happening was a work of luck and chance and an unusually long magic.
Yesterday, on the subway on the way home from work, a girl with a face resembling a heron walked into the carriage.
~
The Ordinary World is not a didactic documentary about animals with learned commentary, as we know it from high-budget BBC documentaries. It doesn't seek footage of discovery. The images are plain in reality, showing white egrets, ash herons, herring gulls, buzzards, river kingfishers, nightjars, nightjars, piping plovers, black storks, gulls, cormorants, bullfrogs and frogs in situations of relative do-nothingness. We follow the images of the arrivals, cleansing, resting, hunting, eating and pooping, jumping and departures of the fauna inhabiting the network of ponds in the Czech Republic not yet discovered by tourists in the south of Moravia, near the village of Dubňany.
But beneath this seemingly Zen-like relaxation exercise from Noah's Ark bubbles a cruel irony. Namely, that the captured beauty grows from poison. The now rarely untouched site served as a warehouse for waste from a now defunct large-scale pig farm during the socialist, communist era. The unprotected, untreated, excavated pit the size of the present three ponds was supplied daily with a mixture of contaminated liquid and solid excrement and leftover feed. That the Kyjovka River adjoins on one side and on the other side a breeding pond supplying Czech households with Christmas carp was never addressed. The subsequent post-revolutionary redevelopment of the devastated site was carried out in a manner typical of the post-communist era. The dredged liquid toxic waste was "thickened" with ash from a nearby lignite power plant and taken to an unknown destination. The originally uniform pit area was divided by dikes into a system of ponds. That was the end of it. Decades of intactness have thus given nature a chance to restore lost relationships and create new ones.
Compositionally balanced, purposefully aesthetic, "cleaned" monotonous images thus subliminally convey much more than it might seem at first glance. Their visual appeal only reinforces the husk. The urgency is hidden, subliminal.
Despite all the facts and levels of content, however, it is true that Ordinary World can simply and easily be understood as a cinematic essay on the transformation of humans through birdwatching during spring, summer, autumn, winter... and spring.
