Dědův sváteční kroj jsem původně oblékal výhradně do bažin a močálů, kde jediné oči, které mě pozorovaly, patřily šídlům modrým, lyskám černým, skokanům krátkonohým, bruslařkám obecným, užovkám obojkovým a širokoúhlému objektivu.
Naordinoval jsem si vykolejit. Chtěl jsem tak zkusit, jestli jsem schopen tato místa přenést jinam, jestli je lze zabalit do batohu a odvézt s sebou daleko za hranice rodného města, za hranice kontinentu.
Dovnitř se vcházelo kolem velké, žluté drátěné klece, ve které nehnutě ležela žlutá krajta albín. Na stud jsem dávno zapomněl. Prvně jsem mimikry zaznamenal ve falické svatyni bohyně Tuptim, kde jsem na okamžik prolnul s posvátným banyánovým stromem prostřednictvím totožné barevnosti výzdoby kroje a výzdoby stromu. Šuhaj, nabyv efektu chameleona, však není reprezentantem tvrzení, že ve výsledku je jen jedna velká globální kultura. Příběhy nelze odebrat. Barva je povrch, místo a jeho aktéři reprezentují jiný kontext a jiné obsahy.
I zde, v hadím doupěti, jsem splýval. Bez povšimnutí přítomných jsem usednul hned k prvnímu stolu. Ženy spočívaly naproti mužů a mlčky pozorovaly, jak jedí. V zaprášených policích byly vzorně srovnané zavařeniny. Namísto meruněk kobry, namísto okurků korálovky.
Vzpomněl jsem si na sklep u babičky plný kompotů, slimáků a dusivý pach při síření demižonů. Na dálku se domov vnímá intenzivněji. Stávalo se, že jsem na cestách náhle myslel na duhové kolíky na prádlo zavěšené v pleteném košíku na sušáku, dým z udírny nebo prasklou vánoční ozdobu. Kilometry oprašují zasuté vzpomínky. S touto zkušeností jsem nebyl pouze kohoutem, který jede vystavit své peří do cizí vzdálené země. Cítil jsem se jako reprezentant v dresu, který vnímá zodpovědnost za to, co, jak a proč reprezentuje.
Stařičký dědeček odhrnul závěs a dal přede mě zmuchlaný papír, který vráskami připomínal jeho tvář. Intuitivně jsem zapíchl prst do čísla tři. Stařec souhlasně kývl a odešel. Vrátil se za deset minut se čtyřmi skleničkami na panáky pečlivě seřazenými v jednom šiku. Barevná paleta tekutin připomínala Goghovy Slunečnice. Pátá sklenička vlevo byla o něco větší a vypadala jako rajčatová šťáva. Uprostřed byla miska, ve které plavaly dva kousky masa, tvarem připomínající rybí páteř. Vše servírované na jednom tácu jak ze školní jídelny.
Natáhl jsem se po prvním panáku. Ruka starce zakročila a zabránila mi se napít. Nejdříve upít trochu hadí krve, do ní nalít hadí tuk, napít se, do krve přilít hadí žluč, napít se, následně hadí sperma, napít se, na závěr hadí jed. V puse jsem měl svíravě hořko, jako bych dožvýkal nezralý grep. Cítil jsem, jak mi hoří uši. Stařec odešel a nechal mě o samotě sníst dva ostrůvky masa vznášející se na hladině. Dobrat se k nim přes bariéru nespočtu bodavých kostí bylo horší, než obírat cejna.