Šaman z Peru Antonio Barera říkal, že je to moc dobré znamení, a bylo.

Dodnes nevím, jak se ten maličký indián zjevil uprostřed mléčného, říjnového rána na Burčákovém pochodu. Jeho pestrobarevné, háčkované boty neslyšně našlapovaly do vlhkého listí a rudé pončo zářilo víc než reflexní vesty přiopilých rodáků. Na vteřinu se zastavil, jako by se potřeboval na vyprávění zhluboka nadechnout.
„Všude kolem nás se rozkládá mělké moře. A pod jeho hladinou tvoří kolonie drobní živočichové a rostliny. Paměť mladších třetihor. V těchto místech dosahovalo hloubky do několika desítek metrů.“
Prstem ukázal na chátrající, opuštěný vinný sklep. „Vápnité řasy! Tato řasa byla součástí korálových útesů, ukládala vápník z mořské vody ve svých buňkách a vytvářela nepravidelné bochníkovité útvary různé velikosti. Vápence s touto řasou používali stavitelé na celé Moravě.“

Bylo to, jako bych se díval na přilehlé vinohrady a vinné sklepy přes potápěčské brýle. Soused mi nalil do šnorchlu další burčák.

„Pozoruji to z dobrovolné samoty, ukrytý mezi kameny v Hřebenatkovém útesu, kde se dá snáz nad vším přemýšlet, kde život není na dosah. Právě tam, v nebezpečném bezpečí shledávám, tváří v tvář mořským řasám, všechny otazníky. Řasy se neumí vzepřít moři, jsou odkázány na jeho náladu, intenzitu pohybu, směr, rytmus i zastavení. I kdyby cítily nutnost útěku a změny sebevíc. Prozírám prostřednictvím plevele.“.